V rovnováze | I balans

07.09.2026

"Život je plný radostí i strastí, ale tvé srdce zůstává ryzí tak dlouho, dokud ho naplňuješ klidem."

A tak uplynul víc jak měsíc od posledního článku…ne proto, že bych neměla dost zážitků (spíš naopak), ale asi jsem to potřebovala víc prožívat a zpracovávat sama v sobě, než to sdílet s okolím. A teď se karta zase obrací.

Návrat na farmu přinesl mnoho viditelných i skrytých změn. Dva letní týdny v Čechách se nedají srovnávat s dvěma týdny ve Švédsku. Tráva zežloutla, dny se tu oproti severu znatelně zkrátily, zelenina vyrostla o "půl metru". Plachtu na fóliovníku, který jsme tak pracně stavěly, "zrušil" vítr. Léto je tu fakt rychlý a už poslední dny v červenci bylo znát, že podzim na sebe nenechá dlouho čekat i přesto, že nějaké teplé letní dny ještě následovaly.

A tak jsem se postupně aklimatizovala a uzemňovala společně s úplňkem, který mi vždy přinese minimálně jednu probdělou noc nejen tady (ale tady je to nějaký silnější). První pondělí po návratu z roadtripu přineslo nápad na každodenní smočení se v jezeře odteď až do mého odjezdu, protože "proč ne?". Imunitě to jedině prospěje a stal se z toho krásný rituál nejen ve formě plavání, ale hlavně dýchání a bytí sám se sebou. Něco, co děláme všichni moc málo na to, jak uklidňující a přítomné pocity to přináší. Nicméně ve chvíli, kdy jsem si z koupání udělala zvyk (což se v našem mozku děje po 21 dnech – vědecky prokázáno) a připomínce toho, že prostě nezvládnu dělat úplně všechno na 150%, viz níže, došlo k přehodnocení a jezdím teď k jezeru už jen 3x nebo 4x týdně. Ale začíná přituhovat – pokud je studená jen voda, dá se to zvládnout, ve chvíli, kdy už je chladný i vzduch a navíc fouká mega vítr, což se děje vcelku často, je to trochu výzva. Ale život mě proškolil, teď už přece něco vydržím! 💪😅

Procházka v rašelinovém lese, kde jsem do té doby ještě nebyla, byla sama o sobě zážitkem – dnes se tu již rašelina netěží, ale pozůstatky jako jsou úzké koleje, po kterých se rašelina odvážela, tu stále najdete. Co tu ale nenajdete jsou lidi. Sem bych teda opravdu bez "průvodce" nešla. V mokřadech se ztratit nechcete. Losa jsme sice žádného neviděli ani z dálky, ale jejich bobky ano. 😁 Takže, jsou tam… 🫎

Vzhledem k tomu, že jsem se na cestách seznámila s mnoha lidmi z různých zemí světa, rozhodla jsem se věnovat čas překladu celého blogu do angličtiny, aby i všichni moji noví přátelé a známí měli možnost být součástí téhle mojí životní jízdy…a že to je jedna velká horská dráha plná nečekaných zvratů. Bylo hodně zajímavé při překládání jednotlivých článků sledovat vývoj mého vnímání a pocitů, jak jsem postupně objevovala krásy Švédska i celé jeho mentality. Jako bych se otevřela všemu, co (a koho) tady mám potkat a mindset se měnil z týdne na týden, ze dne na den, z hodiny na hodinu,… ✌️🇸🇪 🫶

Co mě nepřestává překvapovat jsou nové možnosti, které se mi nabízí snad každý den a to hlavně díky nastavení místních lidí. Pořád si trochu připadám jako Alenka v říši divů, jak jsou tady všichni navzájem propojení a pomáhají si. V jednu chvíli dostávám nabídku na ubytování přes zimu, pak se ze mě stává slepičí královna, starám se o telátka, snažím se mít pod kontrolou skoro celou farmu (protože Emil odjel na zaslouženou dovolenou do hor), řídím traktor, dostávám boží farmářský hadry (děkuju Matti!), jezdím na retro kole, což je pro moje nohy docela pošťouchnutí, že by to měly dělat častěji (aneb když jste od dětství zvyklí na přehazovačku, ale ta radost! 🤩), poznávám švédského automechanika, protože moje auto opět vydává divné zvuky* a já nevím co dalšího…vlastně vím, žeru (ano, opravdu musím použít takový výraz) hooodně čokolády, piju hooodně kafe, ale taky hooodně fyzicky makám, takže si to zajisté můžu dovolit (nebo si to aspoň můžu říkat)! 🍫☕💪😆

*Mazda má z nějakého důvodu na brzdových destičkách plíšek, který začne rachtat ani ne při polovičním opotřebení destiček takovým způsobem, že se na vás všichni otáčejí, když jedete okolo. Jako upozornění dobrý, ale jezdit další půlrok s tímhle zvukem…děkuju, nechci. 🤣 Řešení tohoto problému bylo tedy jednoduché – "Já ti ten plíšek můžu ulomit a ty zvuky pak přestanou." Tak jasně, sem s tím (díky Ola!). 😁

Ale abychom v životě mohli ocenit všechno to dobrý, musíme si někdy projít i horším obdobím. Jeden takový týden přišel i pro mě v první polovině srpna. Mít na starosti to všechno popsané výše by si pravděpodobně vybralo svou daň tak jako tak i přes to, že si občas připadám, minimálně v hlavě, jako Wonder Woman 🦸‍♀️, ale to nebylo všechno. Baterie v traktoru se rozhodla vypovědět službu a trvalo tři dny, než se problém podařilo vyřešit (díky Brame!). Ve vesnici a přilehlých lesích probíhalo obrovské policejní pátrání s vrtulníkem, koňmi a psy, které bohužel neskončilo happy endem. 👮‍♂️🚁 V rámci dění občas zapomenete něco udělat…a pak musíte lézt pod kurníkem, kam by se nikdo jiný než já pravděpodobně nevešel a sbíráte tam 60 vajec, za což dostanete "odměnu" v podobě slepičinců od hlavy k patě. 🥚🐔Starat se o zvířata obecně někdy bohužel přináší i nepříjemnosti v podobě zranění, nemoci či smrti. A někdy bohužel musíte pomoct i vy sami, aby se nikdo zbytečně netrápil…naštěstí pro mě někdy se ta zvířata povede i zachránit. Rovnováha musí být. Vlastně mi ale všechno tohle přineslo víc poznání a posílení vlastního chrakteru než bych čekala, a za to jsem fakt vděčná. 🙏 Člověk opravdu dokáže všechno, když se rozhodne jednat podle vlastního vědomí, svědomí a srdce… 🫶

Vše se zase zharmonizovalo po tom, co mé tělo vypovědělo službu, přizvalo si na pomoc proti mojí paličatý hlavě horečku a byla jsem donucená zastavit a odpočívat. Jsem prostě trochu magor, co neví, kdy přestat no… 🤕😆

Ale jak už je u mě zvykem, za dva dny jsem byla zase na nohou, posílená spánkem i uvědoměním, a jelo se dál. Všichni se vrátili ze svých dovolených, mě to ulevilo od povinností a já se mohla zase pomalu ukotvit v nějakém "normálním" režimu.

Zajímavé je, že mám pocit, že jsem si tu za to jedno léto vytvořila mnohem víc hlubších přátelství než za celý předešlý život v Čechách. Jestli je to místní mentalitou, to, kam mě posunuly vlastní životní zkušenosti, nebo prostě jen tím, že jsem tu na 100% sama sebou, těžko říct…každopádně je to něco, co mě tu hřeje na srdci každý den. ❤️‍🔥

A tak se zase ladím na sebe a svou duši a tančím (lekce pole dance jsou pro mě novinkou, je to dřina, ale fakt zábavná!), přijímám práci na projektu z Čech, kterou ale můžu vykonávat na dálku, užívám si malého vesnického festivalu, kde tancuju do noci, finálně se domlouvám na svém zimním pobytu a pomoci se saňovými pejsky na severu Švédska, plánuji svůj návrat sem na farmu příští rok v dubnu, moknu v lese při sběru ostružin tak, že po mě vyloženě stéká voda (nevím, že pokaždý, když jdu do tohohle konkrétního lesa, tak se mi něco přihodí 🤣), nechávám si tvořit logo k blogu (díky Ivet!), stavím plot pro kozy,… 😆

A na konci srpna se dočkávám návštěvy z Čech od jednoho z nejbližších lidí. A že jsme si to s Péťou užily doplna. Výlety k jezeru, k moři, za telátkama (která Péťa miluje) a do Kodaně.

A pak už jen klid, zvenčí i uvnitř…a podzim pomalu přichází. Nejoblíbenější část roku, kterou si tady užiju ještě dřív než v Čechách… 🍂🌫️

Tohle všechno se završuje návštěvou nedalekého zámku a přilehlých lesů, které skrývají nejen ruiny staré knihovny, odkud pravděpodobně jednou odcestuju do jiné dimenze…ale to až přijde čas. Teď tu mám ještě hodně co zažít a prožít. Něco velkého na mě čeká za rohem už brzy…cítím to ve všech buňkách svého těla.