Cesta tam a zase zpátky | Bort och hem igen

30.07.2026

"Nesnaž se zjistit čím jsi, ale stát se tím, čím chceš být."
– Neale Donald Walsch

Okej, je neděle, kafe a čokoláda po ruce a můžeme začít psát. ☕🍫

Ale jak vlastně popsat zážitky posledních 12 dnů, které se jen těžko popisují slovy? Nikdy jsem nic podobného nezažila. Můj vnitřní svět je dost barevný a intenzivní sám o sobě, ale tohle předčilo vše, co jsem doposud znala. Ať už fyzicky, mentálně nebo emočně. A rozhodně to doporučuji zažít na vlastní kůži. Jen je jasné, že byste to nikdo nevnímal úplně stejně jako já, protože každý vnímáme věci po svém…

A tak se prosím nezlobte, protože tenhle článek bude rozhodně psaný trochu víc, jak to říct, jak mi zobák narostl... Slovy jedný citlivý holky, která vše prožívá tak nějak "jinak". Možná pro vás budou hodnotnější fotky a možná se v mých slovech sami částečně nebo úplně najdete. Kdo ví. KOneckonců je to můj deník, tak co už. 🙃

(Upozorňuji, že článek bude fááákt dlouhý, tak si ho třeba rozdělte na víc částí, ať to zvládnete nějak vstřebat. A doporučuji si k tomu pustit hudbu od Judah Earl nebo Wardrunu.❤️‍🔥)

CESTA DO SOLLEFTEÅ

Vydávám se na cestu až v půl osmé večer, protože přes den byl pařák. Jak jinak, že? Markétka vyráží na cestu na sever (!) a bude se zase v autě péct jako to malé 🐷. Tak to ani náhodou (aspoň dneska ne)! A navíc jsem potřebovala dopsat předchozí článek…ještěže jsem to udělala, protože jsem za celou dobu nenašla čas a vlastně ani chuť cokoliv psát. Zato sociální sítě byl plné mých fotek, videí a možná i blbých řečí. 😅

Takže jedeme. Auto zase narvaný věcma. Musím přece být vybavená na nepřeberné množství situací, že jo – a na mojí obranu, využila jsem fakt skoro všechno. I ty zimní boty – v aktuálním počasí nepředstavitelná věc! Po cestě všude klid, lesy a jezera (ostatně jako celých 12 dnů, na severu ještě mnohem víc). O 3,5 hodiny později jsme na místě prvního nocování. Z toho jsme jeli asi 50 km po pobřeží jezera Vättern a stejně jsme tak nějak v jeho půlce. Stavím stan ve 23h stále za světla! Sedím na lavičce na skále, koukám na vodu a barvy nebe mě objímají.

Jezero mě ráno nalákalo k procházce a malému osvěžení. Jinými slovy, voda studená jak led, ale za daných okolností (vedro stále pokračuje) si člověk nemůže víc přát. Balím a pokračujeme dál. Miluju ty švédský odpočívadla u dálnice mezi stromy, případně u jezera. Nicméně Aronek se mnou musel i do kabiny na WC, což samozřejmě není ve Švédsku vůbec žádný problém, protože v autě i venku před benzinkou by se roztekl.

Další zastávka je Kulturhuset ("Kulturní dům") v Ytterjärně. Jako je to sice spíš o tom, co je venku, než uvnitř v nějakém domě, ale to nemění nic na tom, že je tu krásně. Jedná se o ekologické kulturní centrum včetně ubytování, občerstvení a vlastně je tam asi i škola. Ale to, co zaujalo mě, byla nádherná růžová zahrada ukrytá před zraky kolemjdoucích. Tohle místo bylo jako z pohádky, i to tam tak vonělo. V tu chvíli jsem si říkala, že na tomhle místě můžu klidně umřít a budu za to ještě vděčná. 🌹 (A taky se tak skoro stalo díky krásným 30°C+ teplotám. 🥵😆) Možná by mě někdo probudil jako šípkovou Růženku...

Další zastávka byla v Gammla Uppsala ("Stará Uppsala"), kde jsou jedny z nejznámějších mohyl z dob vikingů. To jsem samozřejmě nemohla coby "fanoušek" vikingů a všeho kolem nich vynechat. Asi by z toho místa byl ještě silnější zážitek v nějakém trochu melancholičtejším počasí (prostě to modré nebe nemá na takovém místě takový grády), ale i tak tam člověk cítí respekt. Přeci jen je to pohřební místo staré kolem 1500 let.

A jedeme dál. Perfektní místo na přespání u malé vesničky na pobřeží Baltského moře. Večerní koupání v moři bylo trochu horší vzhledem k tomu, že se mě snažily utopit chaluhy, které sem donesl příliv nebo motorové čluny (těžko říct co z toho 🤔). Voda splnila očekávání alespoň v tom, že mě krásně osvěžila po celém dni v přehřátém autě. A ne, klimatizace to fakt moc nezachraňuje.

Ráno se s Aronkem procházíme lesem s vůní moře (fakt divný pro člověka, co má od malička zafixovanou představu moře někde na jihu, kde jsou "holé" pláže a horko). Tady si zobete po cestě borůvky a když chcete, vyjdete z krásného jehličnatého lesa na skalnaté mořské pobřeží a rozjímáte vsedě na kameni. Smála jsem se Aronkovi, který měl žízeň a napil se z moře v domnění, že je ta voda "normální". Světe div se, jakmile smočil jazyk ve slané vodě, ucuknul a s opovržením zacouval zpátky ("Kdo do prčic dává do vody sůl?").

Pár dalších zastávek u jezer, jednou na kafe a jednou na čůrání. A najednou to uvědomění, že můj první hlavní cíl (městečko Sollefteå), je na dosah. Posledních 46 km (po tom, co už jsme nějakých 1000 km ujeli). Pro někoho je možná moje nervozita nepochopitelná, ale za nějakou půl hodinku už přijíždím k obchůdku Jonny Jinton, umělkyně a vlogerky, která je mou inspirací už více jak 10 let, a ona zrovna stojí z masa a kostí venku a povídá si s prvními návštěvníky, kteří přijeli, stejně jako já, na akci konanou v průběhu dalších dvou dnů k prvnímu výročí otevření obchůdku. A tak tam tak sedím v té slepé ulici v autě, koukám z dálky na ní a po tvářích se mi kutálejí slzy štěstí a dojetí z toho, že tam opravdu jsem. I teď, když o tom píšu, se dokážu v duchu přenést na to místo a cítit to stejné dojetí.
🥹🙏💙

A pak člověk zaparkuje, vezme hafana, dojde až před krámek a nesměle kouká a poslouchá rozhovor Jonny se dvěma obdivovateli z Německa. Ti po chvíli odcházejí a je řada na mně. A najednou zjišťuji, že ta osoba, kterou tak věrně sleduji už takovou dobu, je ještě laskavější a přátelštější ve skutečnosti než ve svých videích. První obejmutí, prvních pár vět a už to není ten "nedostupný" člověk, kterého sleduje více jak 5 milionů lidí z celého světa, ale někdo, s kým bych si vždy ráda popovídala o všem možném třeba u kafe. Navíc Aronek vždycky prolomí ledy, protože je prostě strašně "cute" a každého zaujme. 😆🐶 Po odpovědi na otázku odkud jsem, se od stolečku opodál někdo zvedá se slovy "me too" / "já taky", a tak vzápětí vzniká nové přátelství s holčinou z Čech Verčou, která ale dlouhodobě žije v Dublinu. Po krátkém rozhovoru zjišťuji, že je ubytovaná v hotelu 5 minut od obchůdku a říkám si, že by možná stálo za to, si ten hotelový pokoj taky zkusit sehnat po té náročné cestě v jezdící peci na 4 kolech. Ne ani tak kvůli mně jako kvůli Aronkovi. Já tak jako tak počítám minimálně s pár hodinami ve spacáku před obchodem…

Před přesunem do hotelu poprvé vcházím do krámku a obklopí mě ta krásná atmosféra, kterou znám jen z videí. Prohlížím každý kout a kupuji pár "suvenýrů". Na recepci hotelu (který se nachází ve 4. patře budovy 🤯😆) sedí starší pán, majitel hotelu, a se zájmem mě zpovídá. Přitom zkoumá, zda má ještě volný pokoj. Po chvíli mi oznamuje, že mám štěstí a poslední, i když dražší pokoj, je volný. A protože "je majitel", tak pejska povoluje, i když standardně do hotelu přístup pejsci nemají. 🤣

Domluva s Verčou na setkání před obchodem ve 4 ráno po hodině padá, když zjišťujeme, že před obchodem už se pomalu schází další nadšenci, kteří si přijeli pro jeden ze 150 dárkových balíčků, které bude Jonna v průběhu následujících dvou dní rozdávat (prvním 75 lidem v pátek a prvním 75 lidem v sobotu). Primárním cílem je získat jednu část obrazu "Alchemy"/"Alchemie", který Jonna pro tuhle příležitost vytvořila jako jednu malbu rozdělenou do 150 malých obrázků. S Verčou se tedy domlouváme, že jdeme do fronty rovnou a v průběhu noci se vystřídáme. A tak beru spacák, karimatku a kytaru a jdu. Aronka nechávám na hotelu (to by mě nenapadlo, že budu někdy platit hotel psovi a sama půjdu spát na ulici 🤔🤣).

Kromě toho, že se potkávám s řadou skvělých, podobně naladěných lidí, opouštím svou dlouholetou komfortní zónu a o půlnoci na ulici, navíc za úplného světla, zpívám a hraju na kytaru s tím, že kolem mě je v tu chvíli už asi 35 lidí. Někteří zpívají se mnou, jiní poslouchají a chtějí, abych hrála další. Tak tohle jsem teda nečekala… 🙏☺️🎸

SOLLEFTEÅ

Dvě hodiny spánku na ulici, bzučení tisíců čmeláků ve 3 ráno a hodina spánku v hotelu. Pak snídaně, vyvenčení chlupatého kámoše, co si užívá spaní v pokoji i za mě, a čekáme dál na otevření. Emotivní proslov Jonny a následně postupné posouvání ve frontě, dokud na nás nepřijde řada a dostáváme svůj "goodie bag"/"dárkový balíček", ve kterém je mnohem víc, než v co bych vůbec mohla doufat.

V obchodě je tentokrát narváno, ale strávila jsem tam asi hodinu, než jsem se rozhodla, jaký šperk od Jonny se stane součástí mého života. Vyhrál náhrdelník, který jsem chtěla od první chvíle, co jsem ho viděla v jednom z Jonniných videí. A tak mě od teď bude chránit "Shield" / "Štít" s vikingskou tématikou a krásným posláním vyrytým z druhé strany…

V poledne nám začala hrát hudební skupina, před obchodem se průběžně objevuje Jonnina rodina a tým a my si užíváme každý okamžik. Rozbalujeme své dárkové balíčky a zjišťujeme, jakou část obrazu jsme zrovna my (Verča, Martina a Jürgen z Německa a já) obdrželi. Vstřebat tohle všechno je fakt síla ale v tom nejlepším možném smyslu. Vznikají nová přátelství v té nejkrásnější atmosféře. Něco, pro co jsem si evidentně jela skoro 2500 km z Čech, aniž bych to věděla!

K večeři si dávám s Verčou pizzu a hurá na pokoj. Tentokrát už se tu vyspinkám i já. 😆 Předtím ale ještě plánuji své další putování po přírodních krásách Švédska. A to v tu chvíli ještě netuším, co všechno mi ještě vytvoří ty nejkrásnější vzpomínky na tenhle téměř 3000 km dlouhý výlet autem…

Upřímně nezávidím lidem, kteří strávili venku tu další noc, protože celou noc lilo. Ale všichni si nějak poradili s obrovskými deštníky a někdo si tam na ulici dokonce postavil velký stan. 😅 V 10 hodin jsme nakoukli na druhý Jonny proslov a po něm jsem se pakovala z hotelu, což jsem stejně nestihla včas a ve 12:05 jsem zjistila, že mi propadl kód ke vstupu do pokoje, zatímco byl Aronek stále uvnitř. 😂 Pan majitel si samozřejmě neodpustil spoustu vtípků na mojí adresu…

S Verčou jsme se ještě domluvily, že se půjdeme naposledy podívat k obchodu a do něj, popovídat s Jonnou a pak vyrazíme na výlet nahoru na kopec, kde se v zimě i lyžuje. Těsně před odchodem z obchodu nás najednou oslovila Katka, která je taky původně z Čech, ale už přes 20 let žije ve Švédsku s partnerem a mají "farmu" se saňovými psy, samozřejmě sibiřští husky. Takže jsme si hned vyměnily kontakty a já dostala pozvání k nim, protože budu mít v následujících dnech cestu "kolem".

Pak jsme ještě před obchodem stihly diskutovat společné sny s Verčou a Martinou. Jakože nereálné to není, ale je to teda hardcore poznat nové lidi a hned s nimi plánovat všechno možné. Jonna prostě spojuje lidi se stejným naladěním. 🤘🪶

Procházka v lese na kopci byla moc fajn. Pak jsme si ještě daly s Verčou pizzu v parku, kde nás oslovila místní rodinka, jejíž část s námi čekala ze čtvrtka na pátek ve frontě. Klučina nezapomněl zmínit jak "krásně" hraju na kytaru. No teda nevím, coby samouk toho moc neumím. 😆 Ale tak potěšilo mě to i tak samozřejmě. Následně už neodvratně proběhlo loučení s Verčou a já se vydala do Grundtjärnu, vesničky, která má asi 10 stálých obyvatel, a kde bydlí Jonna i její rodiče. Nejsem žádný stalker, ale chvílema jsem si tam tak trochu připadala, viz níže… 😅

Ještě předtím se ale musím podělit o zážitek z cesty mezi Sollefteå a Grundtjärnem, protože mi navigace psala, že těch asi 60 km pojedu 1 hodinu a 40 minut. Kromě toho, že v těchto místech na severu už jsou často štěrkové cesty a navigace tak počítá s tím, že pojedete 35 km/h místo povolených 70 km/h (což ale opravdu není nutné), tak je navíc velká pravděpodobnost, že budete každých 5 minut chtít někde zastavit a kochat se nějakým jezerem, lesem nebo obojím. To pak ta doba strávená na cestě totiž dává smysl… 🫣😇

Když jsem konečně dorazila na místo, projela jsem vesnicí asi čtyřikrát, než jsem našla místo na zaparkování a postavení stanu. Myslela jsem si, že tady na jihu na farmě je ticho, ale to co "slyšíte" tam – nepopsatelné! Druhý den jsem zjistila, že jsem zastavila přímo naproti Jonny domu. Aneb důvod číslo jedna, proč jsem si pak připadala jako stalker. Důvod číslo dva způsobil ještě ten večer Aronek (na někoho to svést musím). Stavím si tak stan se sítí proti komárům na hlavě a když si jdu ještě pro něco do auta, jde okolo Jonny táta se psem. Mě poznat nemohl (s tou sítí na hlavě těžko), ale rovnou na mě začal mluvit anglicky o velkém množství komárů a vzápětí se ptal, jestli jsem ten den byla ve městě (Sollefteå), že poznává mého pejska. No děkuju pěkně, ano byla, ale nepřijela jsem sem někoho obtěžovat, jen se podívat na krásné jezero, které znám už 10 let z videí. To jsem mu samozřejmě neříkala, protože by to vyznělo o to hůř… 🫣

Ráno se balím, dávám si konečně po několika měsících teplou snídani, jdu se projít a vyrážím nečekaně o něco dřív dál. Ten malý koutek světa v lese totiž energeticky patří někomu jinému, zatímco já si ten svůj koutek pořád ještě hledám. A kde to bude? To se ještě uvidí… 🫶 Vyrážíme směr husky farma. Po cestě prostě musím zastavit vyfotit krásnou divokou řeku, pak na benzínce na kafe a ještě jedna přestávka tzv. "na čůrání".

Katka a Jáchym se svými více než 40 pejsky bydlí na krásném odlehlém místě poblíž jezera. Z původního "postavím si stan na zahradě" je vlastní pokoj a koupelna, večeře a skvělé popovídání o všem možném se stejným naladěním na přírodu a Švédsko. Ráno po snídani se jdeme konečně podívat na ty krásný hafany! Bylo jich puštěných asi dvacet a to je teda rodeo. Ale miluju je, jsou to božani!

Po stále odkládaném rozloučení se ještě vydávám na nejsevernější bod roadtripu – odpočívadlo u jezera Ringsjön.

Odtud už tedy jen na jih (s opakovaným zajížděním na západ směrem k Norsku). Když se blížím k Åre, tají se mi dech z pohledu na hory. Bohužel pro mě, jedná se o turistické centrum v zimě (lyže) i v létě (cyklistika a turistika). V praxi to znamená, že jsou všude hotely a chatičky a nikde žádné místo na postavení stanu. A tak po dlouhém civění do mapy v telefonu, odhaduji místo, kde by to asi šlo. Po příjezdu zjišťuji, že by to úplně nešlo kromě jediného krásně rovného místa u někoho na pozemku. Starší pán tam zrovna něco pálí u cesty a tak neváhám a ptám se, zda by mu nevadilo, kdybych tam přespala. Kouká na mě trochu vyplašeně a lámanou angličtinou se trochu vyptává a pak svoluje. Nakonec mi nabízí i domek pro hosty, který ale nakonec přijímám jen na použití koupelny, protože uvnitř jsou koberce, které by Aron totálně zachlupil. I přes to, že se evidentně musí fakt hodně snažit se mnou mluvit anglicky, zve mě na čaj. Kromě toho, že oceňuje mojí odvahu se takhle zeptat na přespání (evidentně to tu není úplně běžné 😇, ve Švédsku si můžete postavit stan i u někoho na pozemku, ale musí to být tak, aby na vás majitel neviděl a nerušili jste ho, ideálně 150 m od domu), mám pocit, jako bychom se už "odněkud" znali. A můj výhled na protilehlé hory je naprosto unikátní. Jsem moc vděčná za toto setkání a přijetí. 🙏

Ráno se zase pomalu balím s vyhlídkou na pořádný výšlap na Åreskutan, nejvyšší horu v okolí. Pán mě ještě předtím "donutí" si u něj umýt auto, které po ježdění po štěrkových cestách opravdu nevypadá jako ze žurnálu. 😂

Samotné stoupání na horu je asi ten nejkrásnější zážitek v mém životě. Slovy se mi to těžko popisuje, takže se jen kochejte výhledy jako já a já si nechám své pocity pro sebe. Na vrcholu nás čeká odměna v podobě kávy (pro mě) a vaflí (pro mě i Aronka, protože on je samozřejmě VIP všude, i když něco takového prý standardně nedělají 🩵). On si to ale v každém případě zasloužil, protože třetina cesty byla o šplhání po skalách a kamenech, na kterých jsem ho musela většinu doby přidržovat a ukazovat mu, kudy má jít. Při odchodu z kavárny zjišťuji, že se počasí dost rapidně zhoršilo, a tak začínáme sestupovat v 5°C za deště (po těch kamenech velká zábava) a v totální mlze, že nejsou ani vidět značky, kudy jít. Naštěstí se situace po pár desítkách výškových metrů zlepšuje a máme tak zase nádherné výhledy, o kterých bych si mohla dříve ve svém životě jen nechat zdát.

S těžkým srdcem se s tímhle místem loučím a pokračujeme dál. Na posilněnou si dávám na benzince kafe, které je ale bohužel ze Starbucksu, a tedy totálně odporné stejně jako v Čechách (pokud někdo máte Starbucks rád, tak proti gustu…, ale já to teda nedávám). 😅 Nakonec zastavujeme na jednom z milionů parkovišť podél cesty a tentokrát spíme v autě, protože celý večer i noc lije jako z konve. Ale mám otevřený nový skill (= schopnost) – zvládnu přeskládat všechny věci v autě bez toho, abych musela ven do toho deště. Ještě že mám tak ohebné tělo. 😆💃

Další ráno je hodně pomalé, navíc se Aron po předchozím dni odmítá hýbat. No, nedivím se mu. Další zastávka mi ale vše vynahrazuje, protože tu mají skvělé kafe, langoše a ještě zjišťuji, že ve Švédsku mají něco, čemu se říká "Påtår" = když si někde koupíte kávu, můžete si ještě jednou dolít zdarma. O důvod víc to tady milovat (zvlášť když je teď z mě kafař)! 😁☕❤️‍🔥 V našem dnešním cíli – Grövelsjön – si nakonec platím na jednu noc chatičku (dokonalé místo u zurčícího potůčku) a ještě v 6 večer vyrážíme na hranice s Norskem. Emil zmiňoval, že když člověk vystoupá na místo, kde vidíte do obou zemí zároveň, je to jako kdybyste se dívali do dvou různých světů. Na co mě ale nikdo nepřipravil, jsou ty energie, které se tam mezi sebou prolínají. Zvlášť v tom počasí, ve kterém jsem tam měla možnost být já. Z Norska se na mě valil nejen déšť ale i fakt silný vítr a já tam tak stála, na té švédsko-norské hranici, a jen nasávala tu sílu, která ze západu přicházela. Neuvěřitelný zážitek, na který nikdy nezapomenu.

Åreskutan a Grövelsjön jsou rozhodně místa, kde jsem nebyla naposledy. 🐦‍🔥

Po návratu jsem si naivně myslela, že tady už opravdu napíšu aspoň kus dalšího článku, ale to prostě v tak zážitkovém režimu nelze…a tak jsem si jen v chatce uvařila večeři, dala sprchu a šla zase plná dojmů spát.

Ve čtvrtek (to že už je čtvrtek??? 🙉) uklízím chatku, kupuji si v místní pekárně dobrůtky na cestu a vyrážíme do národního parku Fulufjället. Po cestě znovu míjíme to místo s výbornou kávou, takže je evidentní, že si ho nemůžu ještě naposled nechat ujít. Tentokrát místo langoše objednávám fakt dobrý sandwich.

Národní park Fulufjället je jen kousek odtud, nicméně jde o místo, které opět vypadá jinak, než všechny předchozí přírodní krásy, které jsem tu navštívila. Fakt nechápu, ale ve Švédsku je prostě všechno. 🙏🇸🇪 Les plný borůvčí a jiných bobulí (bohužel "cloudberries"/"morušky", ještě nejsou zralé), vřesů a lávek přes mokřady. Můj táta se mě ptal, jak vím, kudy tam mám jít, když viděl fotky. Odpověď je jednoduchá – je tam vyšlapaná jen jedna cestička a jinudy jít prostě nemůžeš/nechceš. 😁 Tady jsme k horám jen došli, pokochali se a šli zpátky tou samou cestou. Medvěda jsme naštěstí nepotkali (a že tu jsou). 🐻

Ještě po výšlapu přejíždím na poslední místo v horách poblíž Sälenu, kde trávíme noc v autě na parkovišti poblíž jezera Närsjön hned vedle potůčku, kde si ráno myju nádobí a nabírám vodu. Protože tady prostě neřešíš, jestli je voda dost čistá, protože víš, že je. 💧

Z výstupu na Stor-Närfjället se druhý den nečekaně stává nejdelší výšlap za celou dobu. Z lišejníkového lesa se postupně stává planina jen s vřesy, po které jdeme fakt krutě dlouhou dobu jen rovně a do kopce, ale ten výhled kolem dokola!!! Tohle místo mi ze všeho nejvíce připomnělo moje milované Brdy. 🩵

Po návratu k autu se již na pevno rozhoduji, že se vracím "domů" na farmu, ačkoliv je to pořád 740 km daleko. Nakonec ale před půlnocí zastavuji na jediném rozumném parkovišti poblíž Göteborgu, kde se ale nesmí kempovat a stát víc jak 3 hodiny. Tedy beru spacák, sedám zpátky na místo řidiče, nohy nahoru na sedadlo spolujezdce a dávám si 2 hodiny šlofíka, než pokračuji dál. A protože jsem si trasu podél západního pobřeží, tj. Kattegatu a Atlantského oceánu, vybrala schválně, zastavuji ještě ve 4:30 v městečku Båstad a jdu se s Aronkem projít po pláži. Miluji ten šumivý zvuk vln, které se rozbíjejí o pobřeží. Lepší zakončení cesty bych si mohla stěží přát. 🌊

Po poslední hodině a půl v autě, která byla fakt kritická, co se týká únavy, přijíždím zpátky na farmu a rovnou lehám do postele v karavanu. To nejdůležitější jsem už prožila a vše ostatní už s vděčností a pokorou počká…

Budím se v pravé poledne a zjišťuji, že jsem přijela (o 2 dny dřív) tak trochu bez ohlášení, protože si Emil nepřečetl mojí zprávu a mě v průběhu dlouhého řízení vůbec nedošlo, že bych to třeba mohla zkontrolovat. Hups. 😬😅 Emil akorát odjíždí s Kerstin a dětmi k rodině, takže mám farmu zase pro sebe na vybalování, praní zabydlení se v karavanu na další 3 měsíce…v neděli začínám psát tento článek, který snad už úspěšně dokončuji dnes, pět dnů po svém návratu na "jih"…

A co z toho vyplývá?

"Můžeš dělat, být a mít všechno, co si dokážeš představit."
– Neale Donald Walsch

Děkuji! 🙏🥹✌️
stále se trochu vznášející Markét